PRAMEN č. 7 Teplota 60,1oC, obsah CO2 512 mg/l, vydatnost 4,8 l/min. Původně se jmenoval Nový pramen, i když byl znám již v 16. století. To je ten slavný Nový pramen, který byl v 18. a 19. století středem pozornosti všech lázeňských hostí. Nad ním stávala od roku 1748 dřevěná kolonáda Nového pramene.

Přímo u pramene zde tehdy ordinovali lázenští lékaři - mezi nimi jako jeden z prvních David Becher. Pitná kúra se stala i společenskou záležitostí - původní dřevěná kolonáda musela být stále rozšiřována (1793, 1811), aby vyhověla návalu pacientů. Nakonec byl tento pramen začleněn do Mlýnské kolonády (1871-1881), navržené a vystavěné pražským architektem Zítkem. Výsadní postavení mezi karlovarskými prameny však již převzal Mlýnský pramen. Voda se Nového pramene se původně rozptylovala pod nánosem náplavů Teplé. Teprve v r. 1746 byl z popudu karlovarského lékaře Springfelda zachycen dřevěnou jímkou a využit pro pitnou kúru. Dr. Springfeld také provedl chemickou analýzu pramenní vody a dával mu dokonce pro jeho léčivé vlastnosti přednost před Vřídlem.

V r. 1762 byla jímka pramene přestavěna a voda pak svým vlastním vztlakem vystupovala o 3 sáhy výše (dříve se musela nabírat přímo z jímky do džbánků). Voda pramene však měla nepříjemný pach, jakoby po zkažených vejcích. Výstupní pažnice byla z borového dřeva a reakcí termální vody s tímto dřevem vznikal sirovodík. Pažnici tedy vyrobili z lipového dřeva, přesto se však nedařilo zápach zcela odstranit. Navzdory těmto zkušenostem byly u všech karlovarských pramenů až do 60. let minulého století pro výstupní pažnice používány provrtané lipové kmeny. Rusalčin pramen (jak byl Nový pramen přejmenován po II. světové válce) byl v r. 1984 nově zachycen jímacím vrtem o hloubce pouhých 7,8 metru pod podlahou kolonády.